Bára Rektorová ze Sushiqueen: Nebojte se říct si o peníze

Je jednou z nejúspěšnějších a nejslavnějších postav české gastronomie. Společně s šéfkuchařem Yukim vybudovala známou cateringovou společnost Sushiqueen. Z její osoby se stal vzor a k tomu ještě porazila těžkou nemoc. To všechno je Bára Rektorová, se kterou jsme si o jejím podnikání v gastru povídali v rozhovoru.

Bára Rektorová je prototypem úspěšné české podnikatelky. Prakticky z ničeho vybudovala úspěšnou cateringovou firmu, která ji i po 13 letech velmi baví. Díky ní i díky svým schopnostem se stala královnou sushi. Jak to všechno začalo? Jak se vypořádává se strachem z neúspěchu? A jaká je budoucnost Sushiqueen?

Od servírky až po úspěšnou podnikatelku

Sushiqueen je dnes již velmi úspěšná firma. Jaké ale byly její začátky?

Už je to 13 let, co jsem s firmou začala. Byl to vlastně průnik věcí, které mě bavily a kterými se zároveň dá uživit. Z toho vzniklo Sushiqueen. Tehdy jsem věděla, že se chci věnovat gastronomii a že chci podnikat. Ale na druhou stranu jsem nechtěla přímo vlastnit restauraci. Chtěla jsem něco méně závazného. A tak vznikla Sushiqueen.

Byl to pro vás velký skok do neznáma?

Díky tomu, že jsem začínala nezávazně, to nebyl žádný velký krok. Normálně jsem dál pracovala v restauraci. Neměla jsem dokonce ani provozovnu. Navíc jsem začínala s malými investicemi a prostě jsem to zkusila. Ale byla jsem ochotná tomu věnovat hodně práce a času.

Udělala byste dnes něco jinak?

Určitě. Dnes bych firmu zakládala úplně jinak. Ale moje heslo je „jít cestou nejmenšího odporu”. Myslím, že se tenhle přístup dnes málo zdůrazňuje. Hodně se říká, aby člověk překonával překážky, ale proč si to co nejvíc nezjednodušit? A to hlavně na začátku. Tehdy bych rychlejší a profesionálnější start nezvládla, rozhodně ne bez velkého stresu.

Měla jste tehdy ze založení Sushiqueen dobrý pocit?

Ano, byl to skvělý pocit, ale zároveň šílené nervy. Trochu mě vyděsilo, že se to skutečně rozjelo a taky jsem si na začátku moc nevěřila. Ale měla jsem štěstí, že jsem brzy potkala mého šéfkuchaře Yukiho.

Jak vlastně vznikl název Sushiqueen?

Úplně náhodou. Vymyslely jsme jej s majitelkou restaurace, kde jsem tehdy pracovala. Trochu jsme jednoho večera popily a ona mi řekla, že bych měla být Sushiqueen. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že by to lidi spojovali se mnou. Na druhou stranu to pro mě byl závazek, neboť to najednou zvenku vypadalo luxusně.

Neúspěch k podnikání patří

Nebála jste se někdy neúspěchu?

Bála a dodnes se bojím. To je myslím normální. Ale prostě to beru tak, že strach z neúspěchu k podnikání patří. Má ho každý, i ty největší hvězdy.

A jak se s ním vypořádáváte?

V první řadě se snažím uvědomit si, že je to neoddělitelná součást podnikání. A zadruhé je potřeba to překonat. Prostě jít s kůží na trh a jít do rizika. Je jasné, že se občas najde někdo, kdo mě například bude kritizovat. Ale bez toho to prostě nejde. Spíše se s tím snažím žít a nenechat se strachem ovlivnit.

Měla jste business model promyšlený už na začátku?

Zajímavé je, že se ten model časem hodně formoval, ale nikdy se neodchýlil od původního plánu a myšlenky. Vždy jsem totiž věděla, že chci dělat catering a že nikdy nechci restauraci. Spíše jsem si na začátku myslela, že budeme dělat více rodinných večeří a soukromých akcí u lidí doma, což se zatím příliš nechytlo. Ale pořád mě to moc baví.

Držíte se nějakých všeobecných zásad?

Máme spíše vlastní zásady, které jsem stanovila. Držíme se toho, že děláme tradiční sushi. Pracujeme vždy jen s čerstvými surovinami. To znamená, že nepoužíváme nikdy nic z konzervy, nic průmyslově nakládaného. Nikdy bychom taky neudělali celovegetariánský večírek. Vždy totiž chceme představit naše hlavní speciality, což je právě sushi s masem. A když děláme fusion rolky, tak do nich dáváme maximálně tři ingredience. To je tedy naše mantra.

Testujete novinky v nabídce na zákaznících?

Ano, testujeme skoro každý měsíc, když děláme Sushi days. Ale už díky podstatě sushi není možné dělat moc novinek. Stejně se totiž vždy držíme mantinelů tradičního sushi, takže příliš nových věcí nevymýšlíme.

Zaměstnanci jsou obrovská zodpovědnost

V týmu jste od začátku prakticky jen dva – vy a váš šéfkuchař Yuki. Jak tato spolupráce i po těch letech funguje?

Spolupráce s Yukim je skvělá. Jsme velice dobří přátelé a zvládáme spolu pracovat i proto, že se nevídáme denně. Někdy Yuki připravuje sushi sám a sejdeme se jen v přípravné fázi a tak podobně. V poslední době ale nejsme v týmu jen my dva. Máme také dva řidiče na brigádu a já mám virtuální asistentku, která je takový můj strážný anděl.

Neplánujete doplnit tým o někoho dalšího?

Teď mám v merku jednoho kuchaře. Je to takový náš vysněný kuchař a už ho možná letos konečně dokážeme plně vytížit. Tak uvidíme, jak to s ním dopadne. Nikdy jsem ale nechtěla příliš mnoho zaměstnanců. Je to vždy velká zodpovědnost.

Co byste doporučila těm, kteří mají několik zaměstnanců?

Důležité je nastavit si hranice a dodržovat je. Je fajn, když má zaměstnanec na dané práci osobní zájem. Když se firmě daří lépe, mělo by se i zaměstnancům dařit lépe, to je například skvělá motivace. Dobré je kromě dobrého platu nabídnout něco, co jinde nedostane. Například mamince na mateřské se bude hodit kratší úvazek s pohyblivou pracovní dobou, pokud jí takovou práci dáte, většinou se snaží si ji udržet a být k užitku.

Inspiraci můžete najít všude. Stačí se dívat

Máte nějaký tip pro zlepšení podnikání?

U mě to bylo určitě zbavit se každodenních stereotypních činností, jako je vystavování faktur nebo obesílání e-mailů. K tomu mě tak trochu donutila i má nemoc. Ale díky tomu jsem se posunula dopředu.

Je těžké uplatnit se dnes v oboru gastronomie?

Je i není. Je to těžké, ale paradoxně z jiných důvodů, než lidi očekávají. Nejtěžší totiž není práce od nevidím do nevidím, ale překážky, které si člověk klade sám sobě. Například říct si o adekvátní peníze, nezůstat zavrtaný ve vylaďování maličkostí, nečekat, až si vás lidé najdou sami, propagovat se správným způsobem.  

Mluvíte z vlastní zkušenosti?

Ano, sama jsem si tím prošla. Měla jsem v období, kdy jsem ještě pracovala v restauraci, učila jsem angličtinu a do toho jsem rozjížděla podnikání. Strašně moc mě to bavilo a klidně bych to dělala i zadarmo. V této fázi spousta lidí uvízne a pak jen velmi špatně zvedají ceny.

Kdy se to u vás nakonec zlomilo?

To si pamatuju velice dobře. Byla jsem na kurzu v jedné luxusní vile a na konci toho kurzu jsem se nešikovně řízla do ruky. Jela jsem pak kvůli tomu do nemocnice, aby mi to zašili. Dodnes mám na ruce jizvu. Tehdy jsem věděla, že jsem se řízla z únavy. To vám každý kuchař potvrdí. A to pro mě byla stopka. Ti klienti by mi za to klidně zaplatili dvakrát tolik, jen kdybych si řekla. Je to prostě podnikání, a když na tom nebude člověk vydělávat, tak brzy vyhoří, vyčerpá se a skončí tím, že bude vyprávět všem známým, jak je gastronomie těžká.

Kde se pro svoje podnikání inspirujete?

Inspiruju se, kde se dá. Pro mě je nejlepší číst hodně článků, a to i mimo obor. Tak se člověk dobře vyhne nechtěnému kopírování a udrží si unikátní styl. A samozřejmě v zahraničí. Miluji například Irsko, to, jak umí i málo skvěle prodat, mě moc baví.

Jak vidíte budoucnost Sushiqueen?

Mám samozřejmě se Sushiqueen nějaké plány, ale ty jsou v tuto chvíli ještě tajné. Co nejvíce bych to v tuto chvíli chtěla směřovat k samostatnosti, aby například akce nevyžadovaly mou fyzickou přítomnost.

Storyous: pokladní systém pro gastronomii už od roku 2013.

Jak se vám článek líbil?